Maturita podruhé

sobota 14. duben 2012 16:58

Maturita v Čechách je něco jako ta vyznamenání, která se nosí v Rusku na svetrech, jako Putinova tříkolka značky Harley nebo jako Paroubkovo tisícistránkové album fotografií, které je zajímavé a významné jako svatební fotografie po rozvodu.

Když jsem přišel do Německa, byly moje dvě maturity z Československa dobré k tomu, že jsem mohl jít do Goethe Institutu, který v té době po okupaci památného roku šedesátého osmého byl nám uprchlíkům z Československa otevřen jako každému jinému ve světě, kdo si zaplatil. Jenže my hoši a děvčata z Čech, Moravy a Slovenska jsme nic platit nemuseli, měli jsme ubytování v hotelu a stravu v restauraci zdarma a ještě jsme dostávali cca 180 marek kapesného. Druhou nejsilnější národností ve třídách byli tehdy Japonci (žádné Japonky), kteří se připravovali na invazi do Evropy. To ale nikdo nevěděl a Němci se Japoncům všude chlubili v továrnách svou špičkovou technologií, čehož později hořce litovali. Byla to doba, kdy Franta Šťastný, kterého jedna Češka potkala na cestě do Goethe institutu na parkovišti dálnice, vyhrával ještě ve světě závody na československém motocyklu značky Jawa.

My chlapci a děvčata z Československa jsme byli z toho pražského jara a ze sympatií světové veřejnosti tak rozdovádění, že jsme pokládali za důležité na sebe stále nějak upozorňovat. Japonce jsme v Goethe institutu  učili zpívat české písničky a pít pivo, kterážto výuka jde v Německu znamenitě. Nejvíce se Japoncům líbila ta písnička o hasičích, co nechali shořet tu hospodu. Asi by se to v Japonsku nemohlo stát (bylo to 40 let před Fukušimou). V pití piva drželi s námi krok nejlépe Američané, Američanky, Švédové a hlavně Švédky. Naštěstí platila ještě v Německu mimo Berlín zavírací hodina a tak jsme se v průvodu vraceli v Bad Reichenhalu o půlnoci z hospody do hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni v čele s Bobem z Minnesoty, kterého střídavě někdo tlačil na vozíku, protože on přišel ve Vietnamu o obě nohy.

Podmínkou pro naše placené řádění bylo to, že budeme studovat. Ale my tomu rozuměli tak, že až někdy potom. Písemky a testy jsme schválně vorali, abychom na tom inštitutu mohli být co nejdéle. Němci byli v té době a ještě dlouho potom tak benevolentní, že nechali každého domnělého troubu každý dvouměsíční kurs jednou opakovat. Protože kurs měl tři stupně po dvou měsících, mohli jsme tam zaclánět celý rok. Některé to ale přestalo bavit už dříve, protože tenkrát byla v Německu neuvěřitelná konjunktura a tím pádem neomezená pracovní příležitost. Každého hned všude vzali do práce, přidávalo se na dovolenou, vánoce atd., skoro jako v Řecku, jenže Němci na to měli a nepůjčovali si z cizího. Pivo v hospodě stálo něco málo přes marku a za pár stovek už byl ojetý Fiat. Nový brouk stál 3,5 tisíce marek, ale nového si koupil jenom blázen, protože to auto bylo nezničitelný a přetržený řemen nahradily na dojetí spolehlivě dámské punčochy. Moc jsem si tehdy přál, když s námi jeli holky, aby nám ten řemen někde po cestě prasknul. Ale bohužel se to nestalo. Ten brouk byl opravdu nezničitelný.

Doma v Husákově zhasínala světla a my byli tenkrát z té svobody a snadného života v Německu jako utržení od vozu. Nepamatuji se, že by se někomu stýskalo. V Mnichově vznikla tzv. česká mafie, ale o tom bych raději neměl psát. Ovšem proti tomu, co se děje dnes doma, to byla legrace. Čechoslováci obsadili všechna parkoviště v Mnichově a okolí a nikdo jiný neměl šanci ta parkoviště hlídat. Tenkrát ještě nebyly parkovací domy a v Mnichově byla spousta nezastavěných proluk, tedy také hodně parkovišť, která potřebovala hodně hlídačů. A to byli právě všechno Češi. Každý kdo vylezl v Mnichově a okolí tehdy z parkovací boudy mluvil česky, Češi mohli parkovat zdarma a ještě dostali v boudě v zimě čaj. Samozřejmě to nebylo všechno. Parkovací lístky byly tak ,,dobře udělaný“, že je perforace rozdělovala na dvě půlky a dali se tedy prodávat dvakrát.  Jedna půlka patřila teoreticky za stěrače, aby každý věděl, že auto má parkování zaplaceno a druhá půlka lístku patřila řidiči, aby měl tento na zaplacení alibi. Tuhle blbost Češi samozřejmě okamžitě prokoukli a prodávali každý lístek dvakrát. Pokuta byla asi 500 marek, což se rovnalo jednodennímu ,,výdělku“ . To byl kšeft! (Samozřejmě to nebyl kšeft, ale okrádání Červeného kříže, který měl ta parkoviště propachtovaná).

Pamatuji se, že mě tehdy ani ve snu nenapadlo si také přihrábnout, protože brácha studoval v Praze práva, dostal se na ně za Dubčeka, a já zaslepený léty podceňováním a přehlížením, jsem se mu pořád chtěl vyrovnat. A to na úplně jiném jevišti, kde maturity nesuplovaly společenské postavení, a nebyly důvodem ke zvyšování platů, ale byly jen tím čím mají být. A to, aby pan profesor věděl, kde má v prvním ročníku vysoké školy začít v posluchárně s přednáškou a nezačal psát třeba v chemii rovnice chemických sloučenin na tabuli a nedočkal se toho, že se někdo přihlásí, a bude se ho ptát, co ta písmena a čísla znamenají.

Když se v Německu může přihlásit na místo dozorce ve věznici jen člověk s výučním listem čehokoliv, tak to má svou logiku. Ta je v tom, že ten člověk se už jednou kvalifikoval a nikdo mu nemůže předhodit, že se hodí jen na to, zamykat a hlídat lidi. Protože vězni v Německu musí pracovat, vyučený dozorce také o práci něco ví a ta má, má-li být kvalitní, často stejná pravidla.

V České republice, která se 94 let po tupém císařství, jehož byla součástí a 24 let po zločinném komunismu, který obrátil život v mnohém naruby se podobá stále Kocourkovu, kde jsou lidé nuceni držet se zákonů a předpisů, které nemají logiku a jsou prosazovány a kontrolovány lidmi, kteří jsou jako vystřižení ze Švejka. Nemyslím tím Švejka samého, ale figury jeho nadřízených. Maturita v České republice opravňuje prý k otevření restaurace bez rekvalifikace, otevření živnosti bez předepsané tříleté praxe a ulehčuje v mnohém obcházet spoustu jiných ustanovení. Tím dělá z lidí bez maturity samozřejmě a zcela automaticky podřadné blbce a ty z maturitou povyšuje na inteligenty, kterým se může svěřit nésti polévku, aniž by ji rozlili a sázet ve vlastním zahradnictví hrách, který se nebude plazit po zemi.

A já neuvědomujíce si toho, že žiju už poměrně delší dobu v normálním světě, kde 2x2=4 a ne 5 táhnul jsem za sebou pořád ten kostkovaný ranec s českýma buchtama. Také se o tom zmiňuji v jedné básničce, která měla být jakousi zkratkou mého života. Někdy příště ji zveřejním, ona je stále aktuelní a možná i poučná.

Vím, že se to stává často mnoha lidem, že teprve při pohledu zpět vidí na straně jedné svoji bláhovost a na straně druhé šanci, které nedbali. Snad jenom lidé židovského vyznání, poučeni hroznými pogromy, které na ně po staletí dopadaly, vědí, že blahobyt nebo dobré žití nemusí trvat věčně. Proto ta jejich pokora a nezlomná víra.

Také já jsem v zemi naprosté svobody a otevřených dveří na všechny strany za konjunktury, která se asi už nikdy nevrátí nedbal svého štěstí a svých skrytých nadání a začal se připravovat na třetí maturitu v Německu.

 

Jan Hulík

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jan Hulík

Jan Hulík

Zdeněk Svěrák říká na jednom z dokumentů: ,,chceš-li něco říct, tak se musíš přinutit psát, ono z toho něco vyleze,,. Tak nějak to řekl. Tak to taky zkouším, i když to tak neumím. Myslím, že to dělá většina z nás co blogují.

zubní Lékař.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.